Ke konci září proběhne v Květnově kurz Řekni to příběhem – storytelling. Přemýšlíte, že byste jeli? A nebo si říkáte: “K čemu mi to bude? Opravdu potřebuju příběhy?”

Renata Basovníková se ptá vypravěčky, improvizátorky, lektorky v jedné osobě a své sestřenice – Moniky Nevolové.

 

Jsi zkušená vypravěčka a zároveň ráda improvizuješ, proto bych si tě ráda vyzkoušela (Monika už se směje). Jaké historky se ti vybaví, když řeknu jména tří osob, které obě známe?

Lukáš (bratranec, ostřílený řidič autobusů a tramvají)

Aha, tak to mi připomíná historku, jak jsme jely do Prahy a Lukáš nám připravil výbornou dopravní hru po celé Praze, kde jsme se z bodu A měly dostat do bodu B. Lukáš směl používat jen autobusy a my jakoukoli městskou dopravu. A soutěžili jsme, kdo tu trasu zvládne dřív. Samozřejmě vyhrál. 

Hana (mamka Moniky)

 

 

Aha, tak to se mi vybavila oslava mých 30. narozenin. Každý měl přijít v nějakém převleku. Já jako oslavenec jsem měla vymyšlené tři převleky, začínala jsem Červenou karkulkou, pak jsem většinu večera chodila jako Kleopatra a končila jsem jako půlnoční Křemílek. Myslela jsem si, že s třemi převleky jsem hvězdou večera, ovšem nebylo to tak, protože moje máma měla několikero převleků a po každé hodině a půl přicházela jako někdo jiný, třeba Calamity Jane s podvazky, ze kterých vytahovala placatku rumu a další půvabnosti. Posledním převlekem kolem půlnoci bylo mimino s dudlíkem. Bylo prostě vidět, že ji to strašně baví. A já tím pádem vím, po kom jsem, ty teatrální geny se prostě nezapřou. 

Romana (Moničina sestra) 

 

 

Když jsem se přistěhovala na venkov na Květnov, udělala jsem sestře a jejím kamarádkám takový lehký komunikační kurz. Její kamarádky jsem neznala, ale když jsme skončily a loučily se, tak jsme se objaly, i když jsme se viděli pár hodin, nějak mi topřišlo přirozené. A paradoxně jen s Romano,  jsme si řekly ve dveřích jenom “tak čau”. Je to asi tím, že jsme se v rodině nikdy moc neobjímali a já teď vlastně nemám problém objímat se s neznámými lidmi, ale ve vlastní rodině je to zvláštní. Myslím, že i Romana by se vyděsila, kdybych jí skočila kolem krku. Je to tím, že jsme ty dotyky v rodině u nás nijak zvlášť nepraktikovali, a protože mě to téma zajímalo, napsala jsem o tom knížku Dotýkání dovoleno Aneb Jak zatočit s nedomazleností:). 

 

Během pár okamžiků jsi vystřihla tři historky. Takhle obratní budeme po kurzu i my účastníci?

Vlastně ano, protože jedním z mých cílů je ukázat komukoliv, kdo přichází na takový kurz, že schopnost vyprávět příběhy obecně máme a stačí ji jen nastartovat. Některým je potřeba ukázat jen strukturu příběhu, která je pomocná a opěrná a lze využít v každém příběhu. Na začátku rozhovoru jsem vlastně využila metodu “to mi připomíná”. Princip spočívá v tom, že tahle věta funguje jako spouštěč příběhů a zároveň jako čas na soustředění na téma.

Například když máš vyprávět příběh na téma “auto”, začneš větou “to mi připomíná” a během ní už se soustředíš jen na toto jedno téma. A protože všichni jezdíme autem, témeř každému po chvíli nějaká historka naskočí. Některá témata jsou složitější, třeba historka na slovo “knoflík” nemusí každého napadnout. To ale není cílem. My se třeba na kurzu rozhlédneme kolem sebe a každý si vybere, o čem by chtěl vyprávět.

V rámci kurzu pomáháš lidem najít jejich vlastní příběh. Jsi přesvědčená, že každý ho má?

No, to by byl mrtvej, kdyby ho neměl. (smích)

Myslím to tak, jestli storytelling není metoda, jak z obyčejného a možná i trochu nudného příběhu vymyslet úžasný a dojemný příběh, který ale neodpovídá realitě?

Trik storytellingu nespočívá v tom, že si vymýšlíme něco, co se vůbec nestalo. Jsem velký zastánce pravdivosti. Je samozřejmě rozdíl mezi pravdivostí a “natahováním” reality. Tím myslím třeba zveličování. Třeba když vyprávím historku o tom, jak mě zastavili policajti, nemá cenu si vymýšlet, že jednomu spadly kalhoty jenom proto, aby to bylo vtipnější. Úplně vymyšlené pasáže v příběhu většinou nedrží a je na první pohled zjevné, že to není pravda, což nebudí u posluchače důvěru.

Ale pokud byl jeden z příslušníků policie trochu přísný, tak tam trochu tuto skutečnost “natáhnu” a udělám tu postavu ještě přísnější. Určité aspekty z příběhu “natahujeme” a “nasvěcujeme”. Příběh je tak zajímavější a posluchač si lépe všimne, co je hlavním poselstvím. 

K čemu se nám příběhy mohou hodit?

Hlavní oblast, kde se příběhy určitě využijí, jsou třeba různá networkingová setkání, pohovory a vlastně při každé práci s lidmi, ať už se jedná o manažery, personalisty, facilitátory, pedagogy, obchodníky…

Pokud se představíte příběhem, více lidí si vás zapamatuje. V příběhu se také ukáže, jaká byla vaše cesta k tomu, co dnes děláte. Tím tomu dodáváte punc důvěryhodnosti. Já sama se už často lidí ani neptám “co děláš?”, ale spíš “jak se ti to stalo, že děláš právě tohle?”. Tím vyvolávám v lidech tendenci odpovídat rovnou příběhem a nabídnout mi více svých kvalit, které by jinak zůstaly skryté.

Skrýváme leckdy dokonale právě to důležité, protože máme pocit, že to nikoho nezajímá. Výborným příkladem je jedna moje účastnice kurzu, s níž jsme pracovaly na osobním příběhu. Ona mi celkem stručně vyprávěla, že dřív pracovala ve zdravotnictví, a pak ten obor vyměnila za vzdělávání a dnes je ředitelkou jedné vzdělávací agentury. A tak jsem se zeptala: “A jak se stane, že člověk dělá nejprve ve zdravotnictví, a potom skočí do vzdělávání?” Odpověděla mi, že když byla mladá a pracovala ve zdravotnictví, tak hygienické podmínky byly všelijaké. Proto se jí jednoho dne v laboratoři omylem stalo, že si naočkovala žloutenku typu B. To ji vyloučilo nejenom ze zdravotnictví, ale i ze všedního života, protože se ocitla osm let na nemocenské. A jak se doma nudila, začala číst a postupně z beletrie přešla k odborné literatuře. Chroupala jednu knížku za druhou, až ji vzdělávání úplně pohltilo. Když se pak uzdravila, už přesně věděla, čemu se chce věnovat. To je podle mě silný příběh, a proto už na tuhle paní nikdy nezapomenu, její příběh je pro mě unikátní a není to telefonní seznam, neboli výčet toho, co jsme kdy dělali, je tam posun, růst.

 

V kurzu také pomáháš lidem vytvořit šuplíky příběhů. K čemu další příběhy?

Šuplík je dobrý pro komunikaci s ostatními. Často hledáme, co máme s lidmi společného, jestli si s nimi rozumíme, jsme si sympatičtí. Funguje to třeba i v obchodě, všichni rádi nakupujeme od někoho, kdo je nám sympatický nebo nějak blízký, nebo zažil podobné situace jako my.

Další využití je opět v každé práci, kde komunikujeme s lidmi, ať už jako personalisté, nadřízení, učitelé atd. Příběhem lépe vysvětlíme, jak něco funguje, předáme hodnoty společnosti a tak dále. Třeba příklad, když firma prezentuje svoje hodnoty a vyjádří je jako “proklientský přístup”. To je dost fádní a nicneříkající sdělení. A právě historka nebo příběh může ukázat, co to pro danou firmu znamená v reálu.

 

Máš svůj šuplík příběhů?

Původně jsem si chtěla založit nějaký notýsek, kde budou napsané určité hodnoty a k nim se budou vztahovat krátké příběhy. Třeba nalistuju téma “překážky a příležitosti” a hned budu vědět, jaký příběh vyprávět. 

Zatím ale pořád spoléhám na svoji paměť. A to se snažím naučit i ostatní. Nechci z vyprávění příběhů dělat žádnou vědu. Pokud třeba chceme vyprávět něco o tom, že zdraví je důležité, není tak těžké si představit, jak taková historka bude vypadat. Bude to něco jako, že jsem se o sebe nestarala, a proto se mi něco stalo a teď musím dělat tohle, aby se to spravilo. A že to tak nemuselo být, kdyby… Na kurzu se učíme, že takhle jednoduše lze vybavit vlastní příběh v podstatě na cokoli a vypacovat ho do autentického a silného sdělení. Opět podotýkám, aniž byste musela lhát.

V silném příběhu obvykle bývá nějaká překážka. Měla jsem na svém kurzu třeba dámu, která si chtěla koupit Volvo a k tomu vytvořila příběh: “Vždycky jsem si chtěla koupit Volvo, a tak jsem šla do autosalonu a koupila jsem si ho. A teď ho mám a jsem spokojená.” Vlastně to příběh je, ale všichni se shodneme na tom, že extra silný příběh to nebude. Chybí zde totiž nějaká překážka. Mnohem zajímavější by ten příběh byl, kdyby musela něco překonat, zvládnout, někoho přemluvit, apod. Překážky nás poučí a mají tendenci při vyprávění poučit i ty, kdo nás poslouchají. Takové příběhy hledáme a pracujeme s nimi.

No jo, ale co když někdo v životě žádné překážky nemá?

Existuje takový pěkný citát, který miluju:

“Buď máte hezký život, nebo máte skvělé historky.” 

A na to vždycky myslím, když se mi stane nějaká “pakárna”. Třeba se chystám na školení a auto stávkuje. Dnes už nepanikařím. Naopak se těším, jak to budu zase někde přidávat k dobru. Takže schopnost vyprávět příběhy a vnímat je, nám také pomáhá pozitivně myslet a v překážkách v životě vidět růstové lekce. A to je prima.

Tak co, potkáme se v září?

Připravila Renata Basovníková

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů