Jak se hraje divadlo „bez scénáře“?

Červený samet, jeviště, diváci v sále. To vše může být stejné nebo podobné, jak znáte z klasického divadla. To, co klasické a improvizační divadlo odlišuje, je způsob, jak jsou tyto formy vytvářeny a provozovány.

Kde je rozdíl?

V klasickém divadle jsou texty a scénáře napsány předem. Herci se je poté učí a zkoušejí je, aby je mohli předvést divákům. Herci dopředu znají své role, scény a repliky, a jejich vystoupení se zpravidla přesně drží předem daného scénáře. Režisér naplánuje choreografii, světelné a zvukové efekty, aby vytvořil společně s kulisami a rekvizitami danou atmosféru a náladu.

V improvizačním divadle se herci vystavují scénám bez předchozího plánování nebo scénáře. Prostě vstoupí při maximálním napojení se na spoluhráče a scénu vytvářejí. Herci se spoléhají na to, co vidí, vnímají a na spolupráci s ostatními, aby vytvořili nové scény a příběhy. Často vše vzniká na základě podnětu od diváků, který může být například slovo, příběh, situace nebo téma. V improvizačním divadle jsou nadmíru důležité reakce publika i v průběhu představení, protože mohou dále ovlivňovat směr scény či příběhu. Ba co víc, divák, když chce a jestliže je k tomu formát vhodný, se může ocitnout i na jevišti společně s hráči. V improvizačním divadle je jednoduše role diváka stejně důležitá jako role hráčů.

V improvizačním divadle se herci vystavují scénám bez předchozího plánování nebo scénáře. Prostě vstoupí při maximálním napojení se na spoluhráče a scénu vytvářejí. Herci se spoléhají na to, co vidí, vnímají a na spolupráci s ostatními, aby vytvořili nové scény a příběhy. Často vše vzniká na základě podnětu od diváků, který může být například slovo, příběh, situace nebo téma. V improvizačním divadle jsou nadmíru důležité reakce publika i v průběhu představení, protože mohou dále ovlivňovat směr scény či příběhu. Ba co víc, divák, když chce a jestliže je k tomu formát vhodný, se může ocitnout i na jevišti společně s hráči. V improvizačním divadle je jednoduše role diváka stejně důležitá jako role hráčů.

Tím, že klasické divadlo je zpravidla připravené mnohem více dopředu, má vysokou produkční hodnotu, bývá zpravidla více konzervativní v obsahu, a lze na hra uplatňovat autorská práva, autoři působí v ochranných svazích, jsou to umělecká díla, nedají se jen tak bez souhlasu kopírovat.

Impro patří všem… Nebo ne?

Improvizační divadlo může být více riskantní, zábavné a především živé, protože závisí na interakci s publikem. A jako kdyby vlastně patřilo všem, scény a situace jsou poplatné životu samotnému a tím, je ve stejné podobě neopakovatelné, je zřejmé, že něco jako autorská práva neexistují. Najdete pár výjimek takzvaně licencovaných formátů, a to takových, které vznikly pro účely TV show, a jde tedy o práva na sestavenou a vizuální formu užití. Plus, co je, nebo měl by být, mezi improvizační komunitou zaběhnutý zvyk: Pokud jste se někde od někoho nějakou improvizační formu naučili, pošlete to dál i s kreditem onomu umělci. Vás to nic nestojí a jeho úsilí je alespoň takto doceněno. 

Oba druhy divadla mají svá specifika a své příznivce. Klasické pro své vycizelované dialogy a scény, perfektně domyšlený příběh či zápletku, dokonale sladěné zpěvy a tance. Improvizační divadlo zase těží z onoho magického okamžiku „tady a teď“. Skupina hráčů vstupuje do scén, postupně před vašima očima hráči objevují, kým jsou, jaké mají vztahy, motivy. Následují impulzy, které se postupně ve scéně objevují. Improvizátoři si užívají společnou hru, aby dosáhli objevu, že „když mluvíme stejnou řečí, řečí principů divadelní improvizace“, může se odehrát silný příběh, i když na něm nepracovalo měsíce několik světoznámých autorů či mistrů pera a jazyka. Jako kdyby najednou stačilo prostě a jednoduše být spolu, chtít si spolu zahrát a ono se to stane. A věřte, že stejně fascinující zážitek je to i pro diváky.

Chyby nejsou problém, problém je jen ztráta spojení

Když se stane na jevišti „chyba“, jako že si hráč nezapamatoval jméno postavy druhého a osloví ho jiným jménem, tak to není nic, co by bouralo celou společnou hru. Naopak, drobné zmatky tohoto typu, stejně jako přiznání hráče, že je zmaten, nebo jiné pocity, jsou divácky velmi vděčné, protože to umožňuje nahlédnout jako kdyby pod pokličku právě vznikající scény.

Co se ale všichni improvizátoři snaží na trénincích zlepšovat je „jak zůstat spolu a neztratit spojení“.  Budujeme tedy dalo by se říci improvizační ctnosti, které pomáhají spojení udržet.

Čím můžete spojení na scéně nejčastěji ztratit:

Předjímání – jsem víc v hlavě, vymýšlím, kudy by příběh mohl jít a tím pádem se částečně odpojuji a unikne mi spousta věcí z minulých scén. Takže ona úporná snaha příběh podržet nakonec nemusí vůbec posloužit dobré spoluhře.

Negace – to je, když odmítáte nápad, který vám byl dán jiným hráčem, nebo odmítáte nápad diváka. To může způsobit, dlouhé přešlapování na místě, scéna se neposouvá dál. 

Blokování – to je, když opět jako tomu bylo v negaci nevyužíváte nápad, který už byl dán, snažíte se „hrát si to svoje“, protože vám to připadá lepší. Je to takové to „ty o koze, já o voze“. 

Nenaslouchání – pokud neslyším, co mi spoluhráč říká a vedu spíše dlouhý monolog, nejsme spoluhráč, ale solitér. 

Moc nabídek – v jednoduchosti je krása, silný příběh nepotřebuje v každé další větě nový nápad. Ne kvantita, ale kvalita. Pěkně do hloubky, umět s danou scénou být a posunout ji o kousek dál to ano, ale ne o dvacet schodů dále.

Posuzování a ztráta nadšení – to je, když vám přijde domněnka, že vaše postava není ta hlavní a začnete se například upozaďovat, nebo se ve scéně už neobjevíte, a nebo pokud tam jdete, jak je to z vaší strany mdlé. herec ztratí energii a nadšení, což může způsobit, že představení bude působit mdlé a nudné. V improvizaci nikdy dopředu nevíte, jaká role je ta důležitá. A není malých rolí, dokud tam jste spolu.

To, co improvizátoři trénují, než se vydají na jeviště je respekt, naslouchání, plná přítomnost, reagování na to, co ve scéně je a ne na to, co tam není.

Známé longformy

Existuje mnoho různých improvizačních forem, které mají ráz jedné delší divadelní hry, nejsou roztříštěné do her a kategorií. Některé z nejznámějších jsou:

Harold – Tento formát byl vyvinut v divadle The Second City v Chicagu. Harold se skládá z tří různých částí, které jsou propojeny společným tématem.

The Armando Diaz Experience – Tento formát vychází z osobních zkušeností Armanda Diaze a je založen na jedné improvizační scéně, která se vyvíjí na základě nápadů diváků.

The Deconstruction – Tento formát se zaměřuje na analýzu jedné scény a jejích postav. Herci si všimnou neobvyklého detailu v této scéně a použijí ho k vytvoření nového příběhu.

The Bat – Tento formát vznikl v divadle The Upright Citizens Brigade v New Yorku. Skládá se z jednoho příběhu, který se vyvíjí v různých časových obdobích a prostředí.

The Living Room – Tento formát se odehrává v jednom prostoru (obvykle v obývacím pokoji) a herci vytvářejí různé scény, které se v této místnosti odehrávají. Variací na tento formát jsou formáty Lavička, Zastávka autobusu, Bar, Motel apod…

The Monoscene – Herci vytvoří jednu dlouhou scénu, která se odehrává na jednom místě, obvykle s několika postavami. Scéna může trvat několik minut až několik hodin.

The La Ronde – Tento formát vychází z francouzské divadelní hry, kde se každá scéna propojuje s následující scénou pomocí jedné postavy. 

Každý divadelní soubor a komunita může mít své vlastní formáty a přístupy k improvizačnímu divadlu. My v souboru Nepřipravení například rádi hráváme longformy motivované různými prostředími a žánry: Severskou krimi, Tarantino, nebo novinku Budeme defibrilovat.