Klasika nebo impro?

Klasické divadlo nebo improvizační? Dva zcela odlišné světy nebo přátelé na život a na smrt?

Už se mi to tak nějak šťastně schumelilo, že hraju současně ve dvou divadlech. Prvním spolkem je Lipský ochotnický soubor (L.O.S.), který vznikl asi před rokem a půl ve vsi, z níž pocházím. Je nás přibližně 12, to přibližně je proto, že se to různě mění. Někdo přijde, někdo odejde, někdo otěhotní a tak. Jsem zároveň režisérka, a to moc pyšná, protože se nám daří a naši diváci nás mají rádi. 

Druhým seskupením jsou Nepřipravení. S těmi jsme začali vystupovat před pár lety, i když se improvizaci věnuji mnohem déle než klasice. Divadelní soubor L.O.S. by se dal označit jako klasické divadlo a Nepřipravení jako improvizační. 

Improvizační divadlo zažívá velký boom, a slýchám, že je vychvalováno jako „to pravé“ divadlo…

Miluju improvizaci, ale nesouhlasím s názorem, že improvizační divadlo je to jediné opravdové a nejlepší. Je to jen jiný druh divadla, jiný svět, jiný prostor pro objevování. Klasické divadlo nabízí spoustu prvků, které zase u improvizačního divadla chybí. V klasice třeba důkladně propracujete jednotlivé charaktery postav, protože máte čas si s tím hrát a zkoušet a zkoušet dokola a pilovat. Herci se musí roli naučit a vžít se do ní. Díky tomu, že je hra připravená, jednotlivé její části do sebe zapadnou jako dílky skládanky a vydařené divadlo tohoto typu je koncert a balzám pro diváka.

Improvizační divadlo je teď v módě a možná to souvisí s tím, že posledních pár let žijeme v období rozvoje pravé hemisféry, tvrdá data ustupují potřebě učit se jiným dovednostem, jako jsou kreativita, autenticita apod. Lidé dnes vyhledávají kurzy, kde mohou sami sobě lépe rozumět. K tomu improvizace docela dobře pomáhá, a asi proto je dnes tak populární. Ódy na improvizační divadlo vznikají ve chvíli, kdy divák zažije opravdu povedený kousek tohoto druhu. Musím ale poznamenat, že i za tím je dlouhá doba tréninků, i když ne memorování role, ale umění hrát spolu. Když tohle ovládáte, je to krásná podívaná. Když ne, můžete se v roli diváka cítit za herce trapně, být za ně nervózní nebo je litovat. Jestli je vám z představení úzko, když se na něj díváte, není to dobře. Chybí tam hravost a ukazuje to i na nedostatek tréninku improvizátorů.

Pomáhá klasické divadlo v improvizačním a naopak?

Mám podle mě štěstí, že se věnuju oběma formám. Například když hrajete v klasickém divadle a vypadne vám text, improvizační trénink vám pomůže snadněji dál pokračovat. Prostě uděláte cokoli, gesto, něco řeknete, řeknete co cítíte třeba i mimo text,  a ono se nějak vyvrbí. U ostatních herců často vidím, že pokud zapomenou část textu, přichází na ně panika a už nejsou schopni navázat dál, jak je to zablokuje. V improvizačním divadle nepoužíváme žádné předměty, převleky či rekvizity. Všechno si představujeme, třeba otevíráme šuplíky, nebo uchopíme do rukou neexistující míč. Tady zase může pomoci průprava z klasického divadla – práce s gesty, řečí těla, pantomima. V klasickém divadle se také hodně dbá na hlasový projev, herci dokáží mluvit nahlas a srozumitelně, což je i pro improvizační vystoupení velká výhoda. Je škoda, když má improvizátor pohotové a vtipné myšlenky, ale není mu rozumět. Zkrátka, obě oblasti se výborně doplňují, když ani jednu nepovažujete za jedinou správnou cestu.

Učím v ochotnickém divadle základy improvizace?

Zatím je učím aspoň, aby nebyli plně svázaní naučeným texty. Sice máme scénář, který se učíme, ale zároveň chci, aby si představovali divadlo v jednotlivých obrazech a aby věděli, proč zrovna jdou na scénu, šli po smyslu. Kdyby potom zapomněli na nějakou část textu, budou vědět, co je hlavním posláním daného obrazu a proč jsou na jevišti. To jim může pomoci. Také nelpím na jednotlivých replikách slovo od slova. Nechávám hercům volnost, ať si text upraví, aby se jim dobře říkal. I když většina herců se zatím cítí bezpečněji s přesně naučeným textem, já osobně se raději vyjadřuju víc vlastními slovy. Pokud mě napadne nějaká věta navíc, klidně ji přihodím. Dávám ale pozor, abych svoji část vždycky zakončila stejně nebi alespoň podobně, abych nezmátla ostatní herce a oni poznali, že je jejich čas. Divadlo není „cochcárna“, ale partnerství na jevišti.

Ve kterém z divadel si užiju víc legrace?

V obou divadlech je dost legrace. U klasického divadla se bavím tam, kde je to předem dané ze scénáře. Na diváka často fungují trochu prvoplánové věci, když se třeba někdo znemožní, ztrapní, to jsou trochusázky na jistotu. Samozřejmě už to dopředu vím, ale stejně se u toho znova a znova bavím.

U improvizace se bavím a nasměju trochu jinak. Zajímavé je, že nikdy dopředu nevím, která věc zafunguje a diváky pobaví. Nelze se připravit, a najednou to tady je. Dibák se směje. A hráč, jakmile to objeví, může s tím pracovat a zastavit se u toho, protože neexistuje žádný předepsaný scénář. V improvizaci herci a diváci více spolupracují. Je to jako taková milá hra kočky s myší. Jakmile hráč objeví, co se jeho publiku líbí, přidává tam toho víc a víc. A ještě víc. A pak to změní. Je to krásný, když vnímáte to spojení.

Ve kterém z divadel je větší stres?

Z logiky věci jsem si dřív myslela, že víc stresu pocítím v improvizaci. Vnímá to tak i spousta lidí, se kterými se setkávám třeba v kurzech. Představa, že by hráli improvizaci, je děsí a připadá jim to jako meta, které nikdy nedosáhnou. To samé jsem si říkala, když jsem začala improvizaci trénovat. Vnímala jsem ji jako dobrý nástroj pro osobní rozvoj, ale vystupování před publikem jsem si nedovedla představit. Pak se to ale nějak zvrhlo a na jeviště se mi zachtělo. Zjistila jsem, že pokud improvizaci trénujete s lidmi, kteří se tomu věnují stejně rádi jako vy a respektují určitá pravidla nebo chcete-li principy, na kterých improvizace staví, tak se cítíte zcela bezpečně. Improvizaci si pak můžete představit jako takovou pinkanou v rámci určitých pravidel. Herci si přehazují pomyslný míček, a když náhodou spadne, tak znova nahodí. V improvizaci také funguje tzv. střih. Pokud cítíte, že je scéna vytěžená, kdokoli z herců ji může “střihnout” a ukončit. Nemusíme se trápit nějakým slabým tématem, které nikam nevede. Vlastně se vším se dá vždycky něco udělat a nikdy nejste úplně sami, když to hlavní je vytvářet spojení.

Dnes už vím, že pokud jsem na herce správně napojená, naše vystoupení bude přinejmenším dobré, nebo skvělé. Nic horšího se nestane.

Je nějaký rozdíl mezi publikem klasického a improvizačního divadla?

Protože jsme ochotníci, máme velmi tolerantní a milé publikum, které opravdu nečeká Shakespeara jako v Národním. Nikdo nekritizuje slabší hlas, drobné chyby. Většinu publika tvoří naši známí a přátelé a tomu odpovídá celková atmosféra. 

Při improvizaci nám publikum určitě drží palce, ale zároveň sleduje, jaký vytváříme žánr, a zda dodržujeme jeho pravidla a hrajeme v jeho tématu. Publikum není hloupé a nemá rádo, když se daná pravidla porušují. Pokud se dohodneme, že představení bude rýmované, a pak to nedodržíme, diváci budou právem rozladěni. Také není dobré tzv. “nakupovat” témata, což znamená, že si vyberem například až dvacáté nadhozené téma. Je dobré vzít hned jedno z prvních témat, aby divák neměl pocit, že to máme nachystané. Publikum v improvizaci bereme jako svého spoluhráče, parťáka ale i supervizora. Jednáme s ním s respektem a úctou. Což samozřejmě platí i o publiku klasiky.

Jestli chcete být publikem obojího a vychutnat si rozdíl, choďte na naše představení:).

Co je líp využitelné pro život?

Záleží, co kdo potřebuje. Pokud někdo chce být sám sebou a umět si poradit se změnami, tak je pro něho improvizace výborným nácvikem. Improvizace vás naučí žít daným okamžikem, hrát s tím, co právě přijde, zapomenout plány, nenechat se rozhodit v situacích, které jsou jiné, než jste čekali. Umožní vám celkově získat větší nadhled a hravost do života.

A pak je spousta lidí, kteří se věnují prezentacím, vystupují na konferencích apod. I oni určitě využijí improvizaci, protože nečekaná situace se může objevit kdykoli a kdekoli. Skvělou výbavou do života jsou pro ně ale i techniky klasického divadla, jako je práce s hlasem, rétorikou, gesty, práce s linií příběhu a podobně.

A ani já si nechci vybrat jen buď jedno nebo druhé, proto i na mých kurzech i v životě si ráda míchám tenhle klasický i improvizační divadelní koktejl. Tak na zdraví! Vaše Mon