Vaše příběhové světy

Příběh…

Příběhy. Vyprávějí se málo? Vyprávějí se moc? Je pravda, že bez příběhu nic neprodáš? Je využívání příběhu manipulace? Jaké příběhy stojí za to vyprávět? Jak poznat potenciál pro dobrý příběh ve svém životě? Jak nevyprávět nudně, dlouho, bez spojení s posluchačem?

Tolik otázek a tak málo času. Mám za sebou další víkendový kurz mé milované disciplíny a pořád mi tyto otázky běží hlavou. Vlastně mi běží hlavou vždycky znovu. A je to dobře.  Bez otázek není odpovědí… a nejsou ani příběhy.

Tenhle můj příspěvek je vlastně jedno velké DĚKUJU! Děkuju, že můžu být součástí světa, v němž mě vy, účastníci kurzů, necháváte nahlédnout do svých životů. I když jsem psycholožka, teď nemluvím nahlédnutí za účelem terapie nebo koučování. I tam samozřejmě vaše příběhy potkávám. Poznávám vaše motivace, vaše představy o životě, ale jen v souvislosti s řešenými tématy. Na víkendovém kurzu, možná, aniž byste si to uvědomili, mě pouštíte mnohem dál. Rozjede se kolotoč vzpomínek, lovíme příběhy podobné těm, které mají ostatní, poznáváme, kde se zároveň lišíme, jak obsahem tak projevem. 

Často přijíždíte na víkendový kurz, aby vaše komunikace dávala smysl, aby vám druzí rozuměli, když mluvíte. Aby vaše sdělení měla hlavu a patu. Abyste lépe prodali produkt, snáze se domluvili s druhým, nebo našli spojence pro svoje záměry. Také příjíždíte proto, abyste si usnadnili svět, který se odehrává na podiech, poradách, schůzkách, na networkingu nebo i ve školních třídách. Někdy přijíždíte proto, že jste rodiči, a chcete být lepšími vypravěči pohádek pro své děti. Je to celkem jedno. Vstup do příběhového světa je pro všechny stejný.

A pak, když už tu bránu otevřeme, tak se spustí nádherná lavina. Všem se nám něco děje. Jen je potřeba naslouchat si, nezastavit toho cenzora, co říká, že tohle zrovna nestojí za to to vyprávět. Stojí. A je na nás, jakou váhu zrovna tomu dáme my sami.

Vaše příběhy pro mě nikdy nejsou banální. Šťourám do nich v dobrém tak dlouho, než zjistím, proč jste je vyprávěli. Nebo proč byste mohli. Někdy to trochu bolí. „Proč musím být konkrétní?“ „Nestačí to říct obecně?“ „Já ale nemám žádný důvod to říkat, já jen chci, aby si to poslechli…“ „Já ale chci říct všechno, co se tam přihodilo, proč si musím vybrat jen něco?“ „Mě je ale jedno, co si budou myslet!“ Opravdu? Vyprávění záměrné je prostě jiné než „řekni cokoliv…“

Děkuju, že díky vašim příběhům vím, s čím zápasíte. Jaké téma se vám v životě opakuje. Každý jsme jiný. Každý vyprávíme jinak. Někdo bojuje s trémou. A přestože o očním kontaktu a postoji se také bavíme, dneska už vím, že někdo může být dobrý vypravěč, i když se na publikum pořád nedívá nebo nemá ten nejsebevědomější postoj na světě. Někdo je vitální někdo působí skromně. Někdo je přirozeně vtipný. Někdo se humor musí učit. Někdo se musí krotit. Někdo toho chce říct moc, někdo toho řekne málo a už neví, co říct. Všechno je ale zatraceně v pořádku. Autenticita je víc než být perfektní.

Děkuju, že vás můžu pozorovat, když na sobě pracujete

V době, kdy se potkáváme, vy už přitom dávno vypravěči jste… Ale když si odpovíte na několik otázek, včetně „co chcete tím příběhem do budoucna říct?“, otevře se vám svět dalších možností, jak s příběhem pracovat a co užitečného do komunikace a sebepoznání objevovat.Někdo příběhy miluje, někdo říká, že na příběhy neslyší. Že má na ně dokonce averzi… Já myslím, že je to o tom, že vám někdo příběhy nutil jako jedinou možnost v nevhodnou chvíli. Když se vás zeptám, jak se stalo, že děláte vaši práci, automaticky, aniž byste si to uvědomili, mi povyprávíte příběh. Když vám budu nutit, že si musíte koupit čepici s příběhem, a žádný příběh tam ani nebude, je to klišé a věřím, že to hodně z vás může stavět na zadní. Stejně jako mě. Někdy navíc prostě je dobré využít sílu faktů. A někdy je dobré prostě spíš mlčet. Dobrý vypravěč je totiž také dobrý posluchač. Příběhy jsou kvalitním pojivem mezi lidmi, ale nejsou víc, než lidé samotní.

Chcete se naučit vyprávět příběhy?

„Jsem milovnice příběhů a učitelka češtiny zároveň. Moniku obdivuji jako lektorku, kamarádku a v neposlední řadě jako vypravěčku. Z kurzu storytellingu čerpám ve svém životě i ve škole. Učím děti vyprávět příběhy tak, aby je to bavilo. Jakmile dojde ve slohu na vypravování, okamžitě přepínám na tipy a triky z kurzu. Naposledy jsme tvořili v 6. třídě pomocí ANO, A… Ve sdíleném dokumentu každý navázal na větu toho, kdo psal před ním. Aby měl příběh správnou strukturu, půjčili jsme si od Moniky z knihy nápovědu.“ – Renata Basovníková

Přijet můžete na některý z dalších kurzů vyprávění. Já se budu na vaše příběhy moc těšit! A tady můj oblíbený vypravěčský taháček, ať je k užitku!