Už jako malá holka jsem chtěla být spisovatelkou. Snad hned, jakmile jsem udržela tužku v ruce, začala jsem psát různé básničky, pohádky a malé příběhy ze života zvířátek z lesa nebo ze statku.

Tady je knížka, kterou jsem napsala v osmi letech:).  

Mou první nadšenou podporovatelkou a čtenářkou byla moje mamka. Moje mamka miluje knížky, zejména detektivky, a mě v mém záměru notně podporovala. Povinná četba ve škole pro mě nebyla jako pro většinu spolužáků otrava, ale záliba. Nad čtením knih velkých autorů jsem ale bohužel zjistila, že všechna ta velká díla mají třeba i tři sta stránek, zatímco moje pohádky končily vždy na první stránce! „To není možné, tolik nápadů, příběhů, myšlenek a zážitků přece nemám!“ Můj cenzor v hlavě ke mně promlouval tak silně, až jsem se psaním na čas doslova sekla. Ostatně jako už předtím s kreslením, když mě nevzali do lidové školy umění kvůli diagnóze „nedostatek talentu“, nebo stejně jako s hraním na kytaru či harmoniku, kdy mi bylo řečeno, že neumím zpívat, a tím pádem ani hraní na hudební nástroj potom nedává příliš velký smysl. Moje „mindráky“ z uměleckých neúspěchů se kupily, a tak, protože mi nešla ani matematika, fyzika, chemie, ale byla jsem na gymnáziu celkem dobrá na společenské vědy, vysokoškolský obor byl na snadě: začala jsem studovat psychologii a doufala, že tenhle obor by mi navíc mohl odpovědět na otázky mých obav. Navíc, běželo mi hlavou: kde jinde než na psychologii se setkáte s množstvím příběhů druhých lidí? Takže pokud by jednou byla šance, že se stanu tou spisovatelkou, tak tehdy, když načerpám inspiraci z příběhů druhých. A tak jsem naslouchala a vnímala a všímala si příběhů druhých. Došlo to až tak daleko, že i moje diplomová práce se týkala příběhů. Jmenovala se Analýza životního příběhu u pacientek s neurotickou poruchou. V praxi to znamenalo zkoumat příběhy pěti žen se stejnou diagnózou a zjistit, zda v jejich příbězích není náhodou nějaká tenká červená linie, která je podobná, a díky níž by se dalo posoudit, že to jsou hybné momenty života a spouštěče, kdy se u člověka může rozvinout neurotická porucha. A nejen to, když tohle zjistím, je možné s příběhy terapeuticky dále pracovat a začít takzvaně přepisovat kapitoly života pacientek společně s nimi tak, aby se jim do budoucna žilo lépe? A ono ano! Příběh a jeho moc mě začaly fascinovat ještě víc. Když jsem viděla a vnímala tu sílu, kterou příběh v sobě má, potřeba psát a zachycovat život do slov se mi vrátila.

Nejprve jsem přispívala do jednoho časopisu svými povídkami. Když jsem tam takto psala několik měsíců, náhoda a moje sestřenice, která v oné redakci pracovala, sehrály svou roli. Slovo dalo slovo a hned po studiu jsem se nestala psycholožkou, ale redaktorkou tohoto časopisu. Jednalo se o časopis Překvapení, který byl o příbězích ze života čtenářů, rubrikách o zdraví, cestování, vaření nebo o vztazích či módě. Skvělá zkušenost pro někoho, kdo si do svého portfolia na téma „Příběh“ mohl tak připsat další dovednost: umění z jednoduchého, obyčejného příběhu udělat příběh silný, čtivý a dlouhý. Nebo alespoň delší než to, co nám poslali naši čtenáři.

Po čtyřech letech v časopise na postu redaktorky přišla další výzva: práce dramaturga v centru zábavné tvorby v České televizi. Neměla jsem doma televizi, a najednou jsem tvořila s režiséry a scenáristy a naučila se mnoho nového nejen ze světa televizní tvorby, ale zejména z oblasti komunikace, kreativity a dramaturgie příběhu. V čem byl ale můj pobyt v televizním prostředí, který se nakonec protáhl až na sedm let, naprosto zásadní? Bylo to setkání s umělci, a tím pádem také s různými formami komunikačního umění. Práce se stand up komiky, herci, vypravěči nebo improvizátory mě fascinovala. Ovšem ne proto, že to byly hvězdy, ale proto, že jako dítě jsem nevěřila ve vlastní schopnosti a třásla se při představě, že bych měla něco říkat na veřejnosti před více lidmi. A tihle lidé měli v rukou jakési mocné nástroje komunikace, o nichž běžně nemáme ani tušení nebo nepřemýšlíme o tom, že bychom si právě těmito nástroji mohli usnadnit náš osobní či pracovní život. A tak jsem se od umělců a umění začala učit a převádět si tipy, které jsem v umění nasála do praktického života. Pro nás, pro lidi, kteří umění obdivujeme, ale nepotřebujeme zrovna stát na prknech, která znamenají svět. Představte si, že jdete na nějakou výstavu obrazů nebo do divadla či do kina. Proč tam jdete? Co tam obvykle hledáte? Zaujetí, nadšení působení na naše smysly, vášeň, prožitek, přesah, hledáme smysl?. Nejsou ale tohle vlastnosti, které by bylo fajn, vedle atributů typu kvalita, rychlost, efektivita, cena, cítit také v práci? Nebylo by to to, co by nás pak v pracovním prostředí dělalo nadšenějšími, odpočatějšími, naladěnými, efektivnějšími a šťastnějšími?

Je škoda umění do práce a komunikace nepouštět. Může nám totiž hodně pomoci. A proto jsem se rozhodla, že já umění do práce pozvu. A výrazně. Moje zvědavé otázky a učení se od umělců začaly mít výsledky v podobě metod a nástrojů přeložených do tréninku osobního rozvoje a komunikace, do tréninku nástrojů, které oceníte v práci a v životě. A tak se narodilo Umění v práci – koncept vzdělávání založeného na technikách původně převzatých z umění, které se děje zábavně, zapamatovatelně a zužitkovatelně. Předávám dále to, co jsem se naučila. Od stand up komiků (znáte z pořadu Na stojáka) to, jak to zařídit, aby vás přešla tréma už v zákulisí, jak přimět svůj hlas a své tělo, aby s vámi spolupracovaly, jak zajistit, že vám publikum věnuje pozornost už v první minutě, co s tím, když publikum ztrácíte nebo jak z průšvihu udělat výhodu a ještě pobavit. Z improvizačního divadla zase neustále rozvíjím a získávám pozitivní postoj a cenné hry, aktivity a cvičení, které rozvíjejí mozek, odvahu, kreativitu, komunikaci, pohotovost reakcí, schopnost nenechat se zaskočit, když přichází něco nečekaného, schopnost rychleji generovat nápady, zatímco ostatní mlčí a schopnost spolupráce v komunikaci. Od vypravěčů příběhů, od těch se učím neustále. Práce s příběhem a na příběhu je totiž něco, co vás naučí dávat svým sdělením záměr, umět svá sdělení strukturovat, aby měla hlavu a patu, naučí vás učit se z vaší životní historie a zároveň si svých zkušeností vážit a uvědomit si, kdo jste vy jako vlastní osobní značka. Příběhem také nadchnete více lidí, přenesete myšlenku, která je pro vás důležitá, a dokážete způsobit, že o tom druzí budou přemýšlet. Nebo ještě lépe – budou poté, co si vás vyslechnou, konat. Příběhem se spojíte s druhými rychleji než fakty, příběhem můžete lidi kolem vás zaujmout, pohladit, nebo dokonce léčit sebe i druhé. Příběh si podle zaslouží pozornost. Stejně jako vy!

Vaše Monika

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.